Buddha
Buddhismus - Život Buddhy
Buddha byl původem nepálský princ pocházející ze zámožné rodiny žijící před více než 2500 lety poblíž indicko-nepálské hranice. Podle jména svého rodu bývá někdy označován také jako Šakjámuni buddha. Jeho narození v roce 563 př. n. l. předcházelo několik zvláštních přírodních úkazů a také proroctví, podle nichž se měl stát buď úspěšným a slavným panovníkem anebo velkým duchovním učitelem světa. Bylo mu proto dáno jméno Siddhárta Gautama (Gótáma) - "Ten, jehož cíl je dosažen".
Siddhártův otec však nechtěl ani slyšet o nějaké učitelské dráze a ve svém synovi viděl pouze svého budoucího následníka, silného a slavného vládce, který by úspěšně spravoval a ochraňoval své panství. Druhého výkladu věštby se rodiče mladého prince natolik obávali že učinili mnoho opatření, aby svému synovi zamezili spatřit veškeré nedokonalosti světa, které by ho mohly přivést přes filosofické uvažování na duchovní cestu. Mladý Siddhárta byl proto již od narození obklopován obrovským přepychem, mohl mít vše, na co si jen mohl vzpomenout, oddával se tanci a hudbě, měl k dispozici mnoho krásných žen a všechny možné radovánky tehdejší doby. Za hranice paláce měl však po dlouhá léta omezený vstup. Ve věku šestnácti let si získal v turnaji dívku, se kterou se později oženil a měl syna. Dle některých zdrojů šlo údajně o jeho sestřenici Jašódharu.
Smysl života?
Poprvé se Siddhárta vážně zamyslel nad životem ve svých sedmi letech při každoroční zemědělské slavnosti, kdy spatřil, jak červa vyoraného pluhem sezobl a pohltil pták číhající poblíž. Toho dne pochopil, že většina tvorů na zemi musí požírat jiné tvory pro své přežití a jejich existence tudíž závisí na utrpení ostatních. Již tehdy se začal zabývat otázkami smyslu života. V dalších několika letech zůstal nadále věrný urozenému způsobu života, časem si však začal uvědomovat, že celý svůj život prožívá v nevědomosti a že o životě jako takovém toho ve skutečnosti mnoho neví. Vlastně o něm tehdy nevěděl ještě téměř nic. Tyto úvahy v něm ještě v mládí probudily zájem o jógu, které se později tak intenzivně věnoval. Absolutní zlom v jeho životě však znamenala jedna z prvních vycházek za hranice paláce. Ze svých komnat ho jednoho dne vylákala nádherná hudba pocházející od ženy hrající úchvatným způsobem na sitár v zahradě za palácovými zdmi. Podle pověsti to byli bohové, kteří ho takto záměrně vyvedli ven, aby ho přivedli na správnou cestu. Během tohoto i dalších podobných výletů spatřil tehdy stále ještě mladý princ postupně nejprve ubohého nemohoucího starce, poté člověka sužovaného zlou chorobou a nakonec rozkládající se mrtvolu. Teprve tato tři pro něj velmi krutá zobrazení utrpení a pomíjivosti života jej přivedla k odhodlání opustit domov a pátrat po pravdě a dosažení seberealizace.
Odchod
Siddhárta odešel do bezdomoví ve věku 29 let. Nebylo pro něj nijak lehké opustit palác, milovanou manželku i syna Ráhulu (pouto), který v tom roce přišel na svět. Přesto se pevně rozhodl odejít a pod rouškou noci se vytratil nespatřen z města. Odešel do lesních škol, kde se věnoval pečlivému studiu jógy pod dozorem dvou ve svém oboru velice význačných učitelů brahmaismu - Álárou Kálámou a Uddakou Rámaputtou. Po rychlém a dokonalém zvládnutí vyučovaných disciplín putoval dál, dokud se nesetkal s několika vytrvalými askety, ke kterým se na nějakou dobu připojil. S nimi se v lesích podroboval praktikám zahrnujícím odříkání, dlouhodobé hladovění, celkové sebeumrtvování a především intenzivní meditace ve snaze dosáhnout poznání. Cvičení se oddával natolik usilovně, že se za čas stal v tomto způsobu askeze dokonce vyhledávaným mistrem. Živil se pouze kořínky, několika lesními plody a semeny přivátými větrem. Po nějaké době z jeho těla zbyla téměř jen kostra, páteř si mohl snadno nahmatat přes to, co zbylo z jeho břicha, kůže se mu drolila z končetin, sebemenší pohyb způsoboval mdloby a mohl vést též ke smrti. Tehdy si Siddhárta uvědomil, že takový způsob života k cíli nevede. Pomalu se doplazil k nedaleké řece, aby se zotavil, poté začal prosazovat takzvanou Střední cestu, jež spočívala ve vyhýbání se obou extrémů. Podle ní se bytost usilující o dosažení poznání nemá odevzdávat ani světskému životu, aleani krajní askezi, která by veškerý pokrok velice znesnadňovala. Jen tak mohl podle jeho názoru dosáhnout poznání.
V následujících letech Siddhárta putoval po zemi jako poutník, živil se darovaným jídlem a bez vedení učitele se rozhodl hledat pravdu cestou usilovné meditace. V těch dobách byl často spatřen, jak spočívá dlouhé týdny v meditacích pod stromy poblíž vesnic. Tak velká byla jeho snaha a touha po odhalení smyslu bytí.
Nalezení pravdy
29. května roku 526 př. n. l. tomu bylo šest let od doby, kdy Siddhárta opustil vlast. Toho dne prodlíval se zkříženýma nohama pod fíkovníkem v indické Bódhgaji. Za úplňku se opět ponořil do hluboké meditace za účelem odhalení pravdy, přičemž prošel několika meditativními vnory. V první třetině noci se mu postupně vyjevily všechny jeho předchozí životy. Spatřil, jak byl v tom a tom životě tou a tou bytostí v tom a tom těle s tím a tím jménem, jeho skutky byly takové a takové a vedly k takovému a takovému zrození. Takto proplouval postupně jedním životem, dvěma životy, sto životy, tisíci životy, milióny životy, životy během dlouhých období rozpínání vesmíru, životy během dlouhých období smršťování vesmíru a znovu a znovu až po jeho současné zrození.
Ve druhé třetině noci pak spatřil mnoho po sobě jdoucích zrození ostatních bytostí těch a těch jmen, které konaly takové a takové skutky a poté dosáhli takového a takového zrození. Z pozice nezávislého pozorovatele viděl, jak tyto bytosti prochází stejně jako předtím on jedním zrozením za druhým a zjistil, že je tomu tak již od nepaměti a bude to tak pokračovat i dále.
Z těchto prvních dvou vnorů pochopil Siddhárta zákony karmy. Poznal, že zlé skutky vedou k neblahým zrozením a dobré skutky naopak k příznivým zrozením. Uvědomil si také, že během svých minulých životů již zažil téměř vše, co jen bylo možné. To se však každým dalším zrozením stále jen znovu a znovu opakovalo, až zde nebylo téměř nic nového, po čem by ještě mohl toužit a co by bylo možné ještě zakusit. Zjistil, že celý život je od samého počátku plný utrpení. To však smrtí nekončí, ale pokračuje dál s dalším a dalším zrozením. Všechny bytosti bez výjimky tak trpí za své zlé skutky, trpí, protože hnáni svou touhou neustále něco hledají a nemohou to nalézt nebo to naopak již nalezli, ale trpí následnou ztrátou nalezeného. Trpí ztrátou a odloučením od svých blízkých, trpí, protože lpí na majetku a na chybných představách o životě i světě, trpí z nevědomosti, trpí nemocemi, bídou, válkami, stářím, trpí v životě i smrti a toto utrpení nemá konce. Utrpení se tak vyjevilo jako základní charakteristika života stejně jako neustálá změna a pomíjivost všeho. Takové bylo Siddhártovo poznání z prvních dvou třetin noci.
Ve třetí třetině noci zaměřil Siddhárta svou mysl na konečné poznání pravdy. V tom okamžiku se podle pověsti objevil démon Mára, který chtěl mladému princi dosažení poznání zabránit. Nejprve za ním poslal bohyni rozkoše, která ho měla rozptýlit svými vnady. Když neuspěla, vytáhl Mára proti Siddhártovi se svou obrovskou armádou. Roje šípů a kopí se však v blízkosti Siddhárty měnily v pa ající květy a veškeré Márovy útoky tak byly neúčinné. Nakonec se Mára pokusil zahalit meditujícího neproniknutelnou temnotou. Světlo jeho meditace však bylo silnější a tak ani tento poslední pokus nebyl úspěšný. Mára si uvědomil svou porážku a se všemi svými přisluhovači odtáhl. To vše se událo v princově mysli. Poté se Siddhárta na znamení vítězství dotkl špičkami prstů pravé ruky země, aby tak za svědky povolal zemi i nebe, a v této posvátné pozici, ve které také bývá často zobrazován, prohlásil, že nevstane, dokud nedosáhne pravdy.
Za východu jitřenky se mu konečně dostalo vytouženého poznání. Nejprve v mysli vystoupal postupně přes všechny roviny bytí a spatřil tak světy jeden krásnější než druhý. Byly údajně tak nádherné, že se od nich nechtěl vůbec odpoutat, s usilovným vypětím vůle však pokračoval stále výš a výš, až v kýženém okamžiku spatřil veškerou pravdu a dosáhl tak osvícení. Uvědomil si též, že pro něj již ustalo znovuzrozování a že tudíž již není vázán k utrpení Samsáry - koloběhu života a smrti. V tom okamžiku se na jeho tváři objevil úsměv. Pochopil, že celý svět se všemi jeho rovinami ve skutečnosti neexistuje a život, tak jak ho znal, je jen pouhá iluze, sen o utrpení všech bytostí. Iluze stejně klamná jako vše ostatní, čím ve svých zrozeních všechny bytosti stále znovu procházejí.
Od té doby bývá Siddhárta Gótáma nazýván Buddhou neboli probuzeným a strom, pod kterým dosáhl osvícení stromem Bódhi. Buddha sám však pro své označení používal slovo Táthagáta neboli "ten, který takto došel dokonalosti". Pochopil, že není prvním a tedy ani jediným buddhou, ale že už před ním tu bylo mnoho jiných buddhů a řada nových jich přijde také v budoucnosti. Věděl, že každý tvor též jednou dosáhne konečného poznání, vyváže se ze Samsáry a stane se tak další osvícenou bytostí, dalším buddhou.
Po dosažení buddhovství již mohl Siddhárta vstoupit do nirvány. Ze soucitu ke všem trpícím bytostem se však dočasně nirvány vzdal a rozhodl se učit. Následující týdny spočíval nadále pod stromem Bódhi a uvažoval nad poznáním, jehož se mu dostalo. Pravda, která mu byla vyjevena, však byla podle jeho úsudku pro ostatní bytosti natolik krutá, že se ji zpočátku zdráhal učit. Nakonec se přece jen rozhodl vyučovat a strávil tak následujících 45 let až do své smrti v indické Kusingaře 443 let př. n. l. Dožil se 80 let, jeho zdraví v té době však bylo již velmi chatrné a jednoho dne zemřel následkem konzumace zkaženého jídla.
Svým učením Budha ještě za svého života přispěl k osvícení mnoha dalších bytostí. Vyslovil také mnoho rad a předpisů vedoucích ke správnému způsobu života pro nejrůznější vrstvy společnosti a zformoval tři cesty svého učení podle stupně vyspělosti žáků, kterým učení předával. První cesta má zamezit vědomému vyvolávání utrpení ostatních, druhá cesta směřuje k předcházení utrpení u jedince samotného a třetí, tzv. "Diamantová cesta", vede k cíli nejvyššímu - k poznání absolutní a neměnné pravdy. Je určena především pro nejnadanější žáky.
Budhovo učení
Ve skutečnosti je Budhovo učení velmi hluboké, jeho základy však mohou být vyjádřeny několika větami v podobě Čtyř vznešených pravd:
- Celý život je utrpení.
- Utrpení je způsobeno touhou, nevědomostí a připoutaností k pomíjivému.
- Utrpení je možno ukončit (už tento samotný fakt je značně povzbuzující).
- Existuje cesta, jak ukončit utrpení.
Cesta směřující k ukončení utrpení může mít mnoho podob. Budha sám zformuloval tzv. "Ušlechtilou osmidílnou stezku", která zahrnuje:
- Pravý názor
- Pravé rozhodnutí
- Pravou řeč
- Pravé jednání
- Pravé žití
- Pravé snažení
- Pravou bdělost
- Pravé soustředění
Pokaždé, když Buddha učil, byl obklopen velkým davem bytostí z nejrůznějších rovin bytí. Pro mnohé z nich bylo velkým štěstím setkat se s živoucím "probuzeným" a vyslechnout jeho slova, neboť si uvědomovali, jak vzácná příležitost se jim v životě naskytla. Byli též nesmírně vděčni, že takové učení vůbec někde existuje. V současné době žije na světě mnoho miliónů buddhistů a zájem o buddhismus i počet jeho přívrženců neustále roste.